Nařízení vlády č. 126/1962 Sb.

(1) Okresní národní výbory, obvodní národní výbory v Praze a městské národní výbory v Bratislavě, v Brně, v Ostravě a v Plzni (dále jen „okresní národní výbory“) zřizují okresní interrupční komisi jako užší komisi při zdravotnické komisi a pověřují ji působností ve věci provádění řízení o umělém přerušení těhotenství. Podle potřeby mohou zřídit i více takových interrupčních komisí, a to zpravidla pro každou nemocnici s poliklinikou.

(2) Krajské národní výbory a Národní výbor hlavního města Prahy (dále jen „krajské národní výbory“) zřizují krajskou interrupční komisi jako užší komisi při zdravotnické komisi a pověřují ji rozhodováním o odvolání proti rozhodnutím okresních interrupčních komisí.

Žena žádající o umělé přerušení těhotenství se obrátí buď přímo nebo prostřednictvím svého ošetřujícího lékaře na přednostu ženského oddělení kterékoliv nemocnice s poliklinikou v okrese, kde má trvalý pobyt, popřípadě kde je sídlo jejího pracoviště nebo školy, kterou navštěvuje a sdělí mu důvod své žádosti. Není-li v okrese nemocnice s poliklinikou, obrátí se na přednostu ženského oddělení polikliniky.

Toto nařízení nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1963.

Těhotenství lze uměle přerušit jen se souhlasem těhotné ženy po předchozím povolení, a to jen v lůžkovém zdravotnickém zařízení; povolení lze udělit jen ze zdravotních důvodů nebo z jiných důvodů zvláštního zřetele hodných.

(1) Zdravotní důvody (indikace), které jsou důvodem k umělému přerušení těhotenství, stanoví ministerstvo zdravotnictví.

(2) Za jiné zvláštního zřetele hodné důvody, které jsou důvodem k umělému přerušení těhotenství, se považují zejména:

a) pokročilý věk ženy,

b) nejméně 3 žijící děti,

c) ztráta manžela nebo jeho invalidita,

d) rozvrat rodiny,

e) ohrožení životní úrovně v případech, kdy hospodářská odpovědnost za výživu rodiny nebo dítěte spočívá převážně na ženě,

f) obtížná situace vzniklá otěhotněním u ženy neprovdané,

g) okolnost, která nasvědčuje, že k otěhotnění došlo znásilněním nebo jiným trestným činem.

(1) Umělé přerušení těhotenství nelze povolit, jsou-li tu zdravotní důvody proti umělému přerušení těhotenství (kontraindikace):

a) těhotenství starší než 12 týdnů,

b) akutní, subakutní, popřípadě chronické zánětlivé choroby pohlavního ústrojí,

c) hnisavá ložiska ohrožující úspěšné provedení zákroku,

d) probíhající akutní přenosná nemoc,

e) krevní neshoda systému AB-O u žen, které dosud nerodily,

f) jestliže v posledních šesti měsících bylo již provedeno umělé přerušení těhotenství.

(2) Těhotenství může být uměle přerušeno i při kontraindikacích, jestliže by jeho pokračování ohrozilo život ženy.

(3) Trpí-li některý z rodičů těžkou dědičnou nemocí, je možno povolit umělé přerušení těhotenství, i když je starší než 12 týdnů nebo i když v posledních šesti měsících bylo těhotenství uměle přerušeno.

Žádost i odvolání musí být projednáno účelně a rychle tak, aby umělé přerušení těhotenství mohlo být provedeno do 14 dnů, nejpozději však před uplynutím 12 týdnů od počátku těhotenství, nejde-li o případy, kdy se umělé přerušení těhotenství může provést i po uplynutí 12 týdnů těhotenství.

Za umělé přerušení těhotenství povolené z důvodů uvedených v § 5 odst. 2 stanoví interrupční komise k částečnému krytí ošetřovacích nákladů příplatek v částce od 200-500 Kčs. Příplatek se platí hotově, o jeho zaplacení se vydá ošetřované ženě potvrzení. Od stanovení příplatku může být upuštěno ve výjimečných případech.

(1) Interrupční komise po zvážení všech okolností si mohou k jednání zvát manžely žen, popřípadě muže, kteří otěhotnění způsobili, u dívek mladších 18 let též jejich rodiče.

(2) V jednotlivých případech mohou interrupční komise ženám (převážně svobodným matkám) doporučit po narození dítěte jeho vychování v kojeneckých ústavech a dětských domovech.