Zákon č. 147/1993 Sb.

Každá smluvní strana může prohlásit, že si vyhrazuje právo:

a) odmítnout žádost o zahájení řízení, pokud má za to, že jde výhradně o náboženský čin;

b) odmítnout žádost o zahájení řízení pro čin, za který může být podle jeho vlastního právního řádu uložen trest pouze správním orgánem;

c) nepřijmout článek 22;

d) nepřijmout článek 23;

e) nepřijmout pro ústavní překážky ustanovení článku 25;

f) nepřijmout ustanovení článku 26 odst. 2, pokud je dána podle jejího právního řádu vlastní pravomoc;

g) nepoužít článků 30 a 31 na ty činy, za které může být trest uložen, podle vlastního právního řádu nebo právního řádu jiného příslušného státu, pouze správním orgánem;

h) nepřijmout část V.

Každý smluvní stát může s odvoláním na své ústavní předpisy prohlásit, že bude předkládat a přijímat žádosti o zahájení řízení jen v případech stanovených v jejím právním řádu.

Každý smluvní stát může prohlášením vymezit, co pro účely této úmluvy rozumí pod pojmem „občan“.

Seznam činů jiných než trestných činů upravených trestním právem

Následující činy budou považovány za trestné činy upravené trestním právem:

ve Francii - každé protiprávní jednání upravené „contravention de grande voirie“

v SRN - každé protiprávní jednání, jehož projednávání je upraveno Zákonem o porušení předpisů (Gesetz über Ordnungswidrigkeiten)

v Itálii - každé protiprávní jednání, na které se vztahuje zákon č. 317 z 3. března 1967.