Zákon č. 260/1948 Sb.

Článek 1.

(1) Oba státy budou spolupracovati ve všech otázkách a na všech úsecích sociální politiky a správy, zejména k prohloubení sociálního pokroku jak ve svých vlastních zemích, tak i na poli mezinárodním.

(2) K tomu cíli oba státy budou podporovati na poli sociální politiky a správy výměnu zkušeností, všestranné vzájemné poznávání, jakož i spolupráci mezi příslušnými úřady, institucemi, odborovými a jinými organisacemi.

Článek 2.

(1) Oba státy budou podporovati - po případě i poskytováním hmotných prostředků - vzájemné návštěvy organisované úřady, institucemi, odborovými a jinými organisacemi na poli sociální politiky a správy.

(2) Oba státy budou podporovati vzájemnou zotavnou péči o děti, mladistvé a pracující, prováděnou státem, odborovými, veřejnoprávními nebo jinými organisacemi; rovněž tak léčebnou péči, zejména v lázních a léčebných místech. K tomu účelu budou též oba státy podporovati budování a rozvoj vlastních i společných zařízení na území druhého státu.

(3) Oba státy se zavazují, že budou navzájem spolupracovati na úkolech mezinárodně sociální služby, týkající se občanů obou států, na př. při pátrání po nezvěstných, při opatřování dokladů a podávání zpráv, při řešení jednotlivých otázek z oblasti osobních a rodinných poměrů atd.

Článek 3.

(1) S příslušníky jednoho státu, zaměstnanými na území státu druhého, jakož i s jejich rodinami, bude se nakládati z hlediska pracovně právních předpisů toho státu, ve kterém pracují, stejně jako s vlastními příslušníky tohoto státu.

(2) Pro příslušníky jednoho státu, zaměstnané na území státu druhého na podkladě dohody mezi příslušnými správními úřady obou států v určitých podnicích nebo oborech, platí ustanovení odstavce 1, není-li v příslušné dohodě stanoveno jinak. V příslušné dohodě může býti zejména ujednáno, že pro příslušníky jednoho státu, zaměstnané na území státu druhého v určitých podnicích nebo oborech, nebudou platiti vnitrostátní předpisy, týkající se nucené změny pracovního místa či druhu povolání.

(3) Příslušníci jednoho státu, zaměstnaní na území druhého státu, mají stejná práva a povinnosti jako vlastní příslušníci tohoto státu, pokud jde o odborné školení, o členství v odborové organisaci a o používání všech zařízení určených pro blaho zaměstnanců.

Článek 4.

Výuční listy, vysvědčení a diplomy, platné pro území jednoho státu, budou uznávány na území druhého státu k účelům zařadění zaměstnanců do mzdových nebo platových skupin.

Článek 5.

(1) Pokud jde o výhody ze starobního (invalidního) zaopatření, rodinných přídavků (dávek rodinného pojištění) a jiných přídavků peněžitých a naturálních (zaopatření potravinami, oděvem a otopem, tarifní výhody v dopravě atd.), kladou se příslušníci druhého státu na roveň vlastním státním příslušníkům.

(2) Je-li pobyt na území jednoho státu podmínkou pro poskytování požitků peněžitých nebo naturálních, nepovažuje se pobyt na území druhého státu za pobyt v cizině.

(3) Ustanovení odstavce 2 platí také pokud jde o příjemce veřejných odpočivných (zaopatřovacích) platů, včetně platů povolených podle volné úvahy, jakož i o příjemce platů ze zaopatřovacích nebo nadlepšovacích zařízení zaměstnavatelů.

(4) Nejvyšší správní úřady obou států mohou vzájemnou dohodou v rámci obecných předpisů o platebním styku určiti způsob výplaty požitků a platů uvedených v odstavcích 1 a 3 a jiných přídavků peněžitých nebo přiměřené náhrady v penězích za naturální dávky, jakož i části výdělku z jednoho státu na území státu druhého.

Článek 6.

Sociální pojištění je upraveno zvláštní úmluvou.

Článek 7.

(1) Příslušníkům jednoho z obou států, zdržujícím se na území státu druhého, zaručí stát místa pobytu nezbytnou pomoc a péči, budou-li ji potřebovati, a to nejméně v takovém rozsahu a za takových podmínek, jako svým vlastním občanům.

(2) Pomoc a péče budou zahrnovati buď pomoc hmotnou, buď péči o pomoc léčebnou, umístění ve veřejných ústavech léčebných a ošetřovacích, ústavech pro invalidy, pro osoby přestárlé a podobně. Podle okolností a skutečné potřeby může býti poskytováno více druhů pomoci a péče současně.

Článek 8.

(1) Poskytnutá pomoc a péče podle článku 7 nebude důvodem, aby druhý stát požadoval náhradu výloh, jestliže pobyt jeho občana v prvním státě trvá již nejméně 5 let.

(2) Požívá-li občan jednoho státu na území státu druhého pomoci a péče podle článku 7 po dobu přesahující nejméně 1 rok, a doba jeho pobytu nečiní ještě 5 let, počítaje od doby, kdy mu byla poskytnuta pomoc či péče, pak může stát pobytu požádati druhý stát o náhradu výdajů za dobu, v níž pomoc nebo péče byla poskytována, pokud převyšuje zmíněnou dobu jednoho roku.

(3) Při stanovení pětiletého pobytu se nepřihlíží k nepřítomnosti způsobené válkou.

(4) Ustanoveními odstavců 1 a 2 není dotčena možnost požadovati náhradu od osoby, které pomoc nebo péče byla poskytována, nebo od osob povinných k alimentaci.

Článek 9.

(1) Každý z obou států bude do doby repatriace pečovati o děti mladistvé ve věku do 18 let občanů druhého státu, zdržující se na jeho území, jejichž rodiče nežijí, jsou nepřítomni nebo nemohou jim zajistiti patřičnou péči nebo existenční podmínky. Výdaje na tuto pomoc a péči nebudou druhým státem požadovány.

(2) Každý stát bude v tříměsíčních obdobích uvědomovati příslušný konsulární úřad druhého státu o rozsahu péče o děti nebo mladistvé, kteří jsou občany druhého státu.

(3) Příslušný konsulární úřad rozhodne, po dohodě s úřady nebo ochrannými činiteli (poručenskými) své země, o době repatriace dětí nebo mladistvých do jejich vlasti.

(4) Náklady repatriace na hranice mateřského státu uhradí stát pobytu.

Článek 10.

Oba státy zřídí Smíšenou komisi složenou ze 6 členů. Tato komise bude působiti jako iniciativní a poradní sbor. Jejím hlavním úkolem bude, aby navrhovala opatření zásadní povahy k provádění této Úmluvy.

Článek 11.

Tuto úmluvu budou prováděti příslušní ministři, přihlížejíce k podnětům a návrhům Smíšené komise. Příslušné nejvyšší správní úřady obou států budou se uvědomovati o opatřeních vydaných k provedení této úmluvy.

Článek 12.

Konsulům obou států přísluší bez zvláštní plné moci jednati osobně nebo osobou jimi zmocněnou jménem občanů svého státu ve všech záležitostech vyplývajících z této úmluvy a souvisících s jejím prováděním. Vnitrostátní předpisy, podle nichž se vyžaduje zastoupení advokátem nebo jinou osobou znalou práv, nejsou tím dotčeny.

Článek 13.

(1) Písemnosti a úřední výkony potřebné výhradně k provádění této úmluvy, jsou osvobozeny od poplatků a dávek.

(2) Písemnosti vydané v souvislosti s prováděním této úmluvy nepodléhají legalisaci míst diplomatických nebo konsulárních.

Článek 14.

Styk spojený s prováděním této úmluvy bude veden bezprostředně mezi příslušnými úřady a institucemi.

Článek 15.

(1) Tato úmluva bude ratifikována v době co nejkratší. Ratifikační listiny budou vyměněny v Praze bez odkladu po provedení ratifikace. Úmluva nabude účinnosti prvním dnem měsíce, jenž následuje po výměně ratifikačních listin.

(2) Každý z obou států může vypověděti tuto úmluvu ke konci kalendářního roku alespoň 6 měsíců předem.

I.

K článku 2, odstavci 2.

II.

III.

IV.

V.

VI.