Zákon č. 87/1950 Sb.

Vojenští soudcové.

(3) Vojenští soudcové jsou ustanovováni trvale a na určitá služební místa; proti své vůli mohou být přeloženi, sesazeni nebo dáni do výslužby jen při nové soudní organisaci po dobu stanovenou zákonem nebo na základě pravomocného kárného nálezu. Doba, po kterou jsou zřízeny polní soudy, je dobou nové soudní organisace.

(4) Vojenští soudcové mohou být dočasně přiděleni jinému vojenskému soudu; bez jejich souhlasu se tak může stát jen na dobu šesti měsíců v kalendářním roce.

Úkoly prokurátora a soudu.

(1) Úkolem prokurátora a soudu v trestním řízení je pečovat o to, aby byly zachovávány zákony lidově demokratické republiky a aby jich bylo používáno v souladu se zájmy pracujícího lidu. Úkolem vojenského prokurátora a vojenského soudu je kromě toho chránit bojeschopnost ozbrojených sborů a kázeň a pořádek v nich stanovený, upevňovat velitelskou pravomoc a tím přispívat k zabezpečení obrany vlasti.

(2) Úkolem prokurátora v trestním řízení je zejména konat přípravné řízení, bdít nad spravedlivým potrestáním pachatelů a dbát o výkon trestů jim uložených.

(3) Úkolem soudu v trestním řízení je zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech; o plnění tohoto úkolu pečují stejnou měrou soudci z lidu i soudci z povolání.

Posuzování předběžných otázek.

Prokurátor a soud posuzuje v trestním řízení samostatně všechny předběžné otázky, které se vyskytnou; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí jiného soudu, úřadu nebo veřejného orgánu, vezme je prokurátor a soud za podklad svého rozhodnutí, pokud nejde o posouzení trestnosti obviněného.

Výjimky z působnosti trestního řádu.

(1) Pravomoci prokurátora a soudu podle tohoto zákona nepodléhají osoby, kterým přísluší právo exteritoriality nebo osobní osvobození.

(2) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je někdo vyňat z pravomoci prokurátora a soudu podle tohoto zákona, musí být o tom vyžádáno prohlášení ministra spravedlnosti; toto prohlášení je závazné i pro soud.

(1) Vojenské soudní pravomoci podléhají:

a) vojenské osoby v činné službě,

b) vojenské osoby ve výslužbě a vojenští pensisté,

c) osoby, které se povoláním k zvláštní službě staly příslušníky branné moci,

d) příslušníci vojensky organisovaných a jiných sborů v činné službě, o nichž to stanoví zvláštní zákony,

e) osoby povolané k osobním úkonům pro potřebu branné moci,

f) invalidé, kteří jsou ve stavu vojenských invalidoven,

g) osoby ve vazbě nařízené vojenským prokurátorem nebo vojenským soudem,

h) osoby, na nichž se vykonává trest odnětí svobody ve vojenském vězeňském ústavu,

ch) váleční zajatci.

(2) Vojenská soudní pravomoc podle odstavce 1 se vztahuje jen na trestné činy spáchané za trvání poměru, který tuto pravomoc zakládá. Jestliže některý z trestných činů uvedených v hlavě prvé až deváté zvláštní části trestního zákona, který byl spáchán v době trvání poměru zakládajícího vojenskou soudní pravomoc, vyjde najevo teprve po skončení tohoto poměru, může vojenský prokurátor postoupit věc okresnímu prokurátoru.

Pravomoc státního prokurátora a státního soudu se mimo dobu branné pohotovosti státu vztahuje i na osoby, které jinak podléhají vojenské soudní pravomoci.

Příslušnost.

Příslušnost okresního prokurátora.

Společné přípravné řízení.

Příslušnost státního prokurátora.

(1) Státní prokurátor koná přípravné řízení o činech trestných podle hlavy prvé zvláštní části trestního zákona, na které zákon stanoví trest smrti, trest odnětí svobody na doživotí nebo trest dočasného odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně deset let.

(2) Státní prokurátor může konat přípravné řízení také

a) o ostatních činech trestných podle hlavy prvé zvláštní části trestního zákona a

b) o trestných činech příslušníků Sboru národní bezpečnosti, vyžaduje-li to služební zájem tohoto sboru.

(3) Státní prokurátor může konat přípravné řízení též o nepřekažení a neoznámení činů trestných podle hlavy prvé zvláštní části trestního zákona, o nadržování jim a o spolčení a podněcování k nim.

(1) Přípravné řízení koná ten okresní prokurátor, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán. Byl-li trestný čin spáchán v několika obvodech, koná přípravné řízení okresní prokurátor, který první učinil opatření směřující k stíhání obviněného.

(2) Byl-li trestný čin spáchán v cizině nebo nelze-li místo činu zjistit, koná přípravné řízení okresní prokurátor, v jehož obvodu má obviněný bydliště, pracoviště nebo pobyt, a nejsou-li v Československé republice nebo nedají-li se zjistit, okresní prokurátor, v jehož obvodu trestný čin vyšel najevo. Je-li okresních prokurátorů takto příslušných několik, koná přípravné řízení ten, který první učinil opatření směřující k stíhání obviněného.

(3) Zjistí-li se v případě uvedeném v odstavci 2 dodatečně místo činu v Československé republice, může se postoupit věc okresnímu prokurátoru příslušnému podle místa činu.

(1) Přípravné řízení se koná společně o všech trestných činech téhož obviněného a proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí. Společné přípravné řízení však nemůže konat okresní prokurátor o trestném činu, na který se vztahuje pravomoc vojenského prokurátora, a vojenský prokurátor o trestném činu, na který se vztahuje pravomoc okresního prokurátora.

(2) K urychlení přípravného řízení nebo z jiných důležitých důvodů lze však v případě uvedeném v odstavci 1 řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného přípravného řízení.

Právní pomoc ve styku s cizinou.

(1) Povinnost poskytovat právní pomoc soudům a úřadům cizích států, jakož i právo žádat je o právní pomoc se řídí předpisy vydanými o tom ministrem spravedlnosti.

(2) Styk se soudy a úřady cizích států se děje, není-li upraven jinak, prostřednictvím ministerstva spravedlnosti.

Rozhodnutí.

Obsah rozsudku.

Způsob rozhodování.

(1) Prokurátor rozhoduje, pokud ze zákona nevyplývá jinak, usnesením.

(2) Nestanoví-li zákon výslovně, že soud rozhoduje rozsudkem, rozhoduje usnesením.

(1) Odsuzující rozsudek musí dále obsahovat výrok o trestu s uvedením použitých zákonných ustanovení.

(2) Rozhodne-li soud v hlavním nebo odvolacím líčení

a) o podmíněném odsouzení,

b) o započtení vazby a trestu,

c) o nárocích poškozeného vzešlých z trestného činu, nebo

d) o ručení zúčastněné osoby,

musí odsuzující rozsudek obsahovat též tyto výroky.

Oznamování rozhodnutí.

(1) Rozhodnutí prokurátora a soudu se oznamují přítomným osobám vyhlášením.

(2) Prokurátoru, který při vyhlášení soudního rozhodnutí nebyl přítomen, oznámí se toto rozhodnutí zasláním spisu k nahlédnutí. Žádá-li o to prokurátor, doručí se mu stejnopis vyhotovení rozhodnutí, i když byl při jeho vyhlášení přítomen.

(3) Nebyla-li osoba, které se rozhodnutí přímo dotýká, přítomna při jeho vyhlášení, oznámí se jí rozhodnutí doručením stejnopisu jeho vyhotovení, jestliže může proti rozhodnutí podat opravný prostředek nebo vést podle něho exekuci; byla-li taková osoba při vyhlášení přítomna, doručí se jí stejnopis vyhotovení takového rozhodnutí, jen žádá-li o to. Stejnopis vyhotovení rozhodnutí o opravném prostředku se osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, doručí vždy.

Oprava vyhotovení rozhodnutí.

(1) Prokurátor může opravit zřejmé chyby ve vyhotovení svého rozhodnutí, pokud se tím rozhodnutí nemění.

(2) Předseda senátu může opravit zřejmé chyby ve vyhotovení soudního rozhodnutí, pokud se tím rozhodnutí nemění.

(3) Oprava se provede tak, aby původní znění zůstalo čitelné. O provedené opravě se vyrozumějí všechny osoby, kterým byl stejnopis vyhotovení rozhodnutí doručen; zároveň se stejnopis vyhotovení rozhodnutí, je-li toho třeba, od nich vyžádá k provedení opravy.

(4) Proti rozhodnutí o opravě je přípustná stížnost, pokud je přípustný opravný prostředek i proti původnímu rozhodnutí. Tato stížnost má odkladný účinek, má-li jej i opravný prostředek proti původnímu rozhodnutí.

Oprávněné osoby.

Stížnost může podat osoba, které se usnesení přímo dotýká, a jde-li o usnesení soudu, též prokurátor.

(1) Prokurátor nebo soud, proti jehož usnesení stížnost směřuje, může stížnosti sám vyhovět, pokud změna původního usnesení není v neprospěch osoby jiné než stěžovatele.

(2) Jestliže lhůta k podání stížnosti uplynula již všem oprávněným osobám a stížnosti nebylo vyhověno již podle odstavce 1, předloží prokurátor věc nadřízenému prokurátoru, a jde-li o stížnost proti rozhodnutí soudu, předloží předseda senátu věc nadřízenému soudu.

(1) Nadřízený prokurátor nebo soud zamítne stížnost,

a) byla-li podána opožděně nebo osobou neoprávněnou anebo osobou, která se jí výslovně vzdala nebo ji vzala zpět, nebo

b) není-li důvodná.

(2) Jako opožděná nemůže být zamítnuta stížnost, kterou oprávněná osoba podala později jen proto, že se řídila nesprávným poučením.

Nezamítne-li nadřízený prokurátor nebo soud stížnost, zruší napadené usnesení a

a) rozhodne sám ve věci, nebo

b) nařídí prokurátoru nebo soudu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, aby věc znovu projednal a rozhodl; při novém rozhodování je tento prokurátor nebo soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil nadřízený prokurátor nebo soud.

Obviněný a jeho obhajoba.

Ustanovený obhájce.

Zákonný zástupce obviněného.

Zákonný zástupce nesvéprávného obviněného je oprávněn obviněného zastupovat, zejména zvolit mu obhájce, činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit obviněný. Tato práva může zákonný zástupce vykonávat i proti vůli obviněného.

Obhájce.

(1) Obhájcem může být jen advokát a v řízení před státním a vojenským prokurátorem a státním a vojenským soudem jen advokát zapsaný do zvláštního seznamu, který vede ministerstvo spravedlnosti v dohodě s ministerstvem národní obrany.

(2) Jestliže jde o naléhavý případ a advokát není ihned dosažitelný, může být ustanoven obhájcem (§ 45) též soudce nebo zaměstnanec způsobilý k úřadu soudce z povolání, který je u soudu činný.

(3) V oboru vojenského soudnictví může být se souhlasem představeného ustanoven obhájcem též důstojník práv v činné službě, jestliže jde o naléhavý případ a advokát není ihned dosažitelný anebo jestliže to vyžaduje povaha projednávané věci.

(4) Při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání nemůže být obhájcem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník.

(1) Nemá-li obviněný obhájce v případech, kde ho musí mít, vyzve jej prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu, aby do určité lhůty oznámil, koho si za obhájce zvolil. Neoznámí-li to ve stanovené lhůtě ani obviněný, ani ten, kdo má právo mu obhájce zvolit, ustanoví obviněnému obhájce prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu.

(2) Předseda senátu ustanoví obviněnému pro hlavní líčení a opravné řízení obhájce též na žádost obviněného, prokáže-li, že nemá dostatečných prostředků, aby hradil náklady na obhájce.

(3) Je-li obviněných několik, ustanoví se těm, jejichž zájmy si neodporují, zpravidla obhájce společný.

Poškozený a zúčastněná osoba.

Zajištění nároků poškozeného vzešlých z trestného činu.

Poškozený.

(1) Osobě poškozené trestným činem (poškozenému) musí být poskytnuta možnost, aby v trestním řízení uplatňovala své nároky vzešlé z trestného činu a aby činila návrhy v hlavním a odvolacím líčení.

(2) Prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu jsou povinni poškozeného vždy o jeho právech poučit.

(3) Zemře-li poškozený, přecházejí práva, která má v trestním řízení, na jeho právního nástupce.

(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 se neužije v řízení před státním a vojenským prokurátorem a státním a vojenským soudem a v řízení stanném.

(1) Je-li důvodná obava, že uspokojení nároků poškozeného vzešlých z trestného činu bude mařeno, může prokurátor a v řízení před soudem soud zajistit movité věci obviněného, a to až do pravděpodobné výše škody; zajištěné věci nutno sepsat a zpravidla uschovat u prokurátora nebo u soudu. Na návrh poškozeného může prokurátor a v řízení před soudem soud zajistit též pohledávky obviněného, pokud nejde o odměnu za práci nebo o pohledávky plynoucí z národního pojištění, a přikázat dlužníku obviněného, aby místo plnění obviněnému složil předmět plnění do úschovy prokurátora nebo soudu.

(2) O tom, že zajištění bylo nařízeno, se poškozený vyrozumí s poučením o ustanovení § 50 odst. 1.

(3) Proti rozhodnutí, jímž bylo zajištění nařízeno, je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek.

(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 se neužije v řízení před státním a vojenským prokurátorem a státním a vojenským soudem a v řízení stanném.

Zúčastněná osoba.

(1) Zúčastněnou osobou se rozumí ten,

a) jehož věc může být nebo byla zabrána, není-li v řízení obviněným, nebo

b) komu může být nebo bylo uloženo ručení za nedobytný trest peněžitý.

(2) Zúčastněné osobě musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřila a činila návrhy v hlavním a odvolacím líčení a ve veřejném zasedání.

(3) Prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu jsou povinni zúčastněnou osobu vždy o jejích právech poučit.

Zmocněnec poškozeného a zúčastněné osoby.

(1) Poškozený a zúčastněná osoba se mohou dát zastupovat zmocněncem. Nebylo-li zmocnění omezeno, vztahuje se na celé řízení.

(2) Zmocněncem poškozeného a zúčastněné osoby může být jen osoba svéprávná a občansky bezúhonná, která není pokoutníkem; při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání nemůže být zmocněncem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník.

(3) Zmocněncem zúčastněné osoby v řízení před státním a vojenským prokurátorem a státním a vojenským soudem může být jen advokát, který by ve věci mohl být obhájcem.

(4) Zmocněnec poškozeného a zúčastněné osoby je oprávněn činit za poškozeného nebo zúčastněnou osobu návrhy a podávat za ně žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se mohou zúčastnit poškozený nebo zúčastněná osoba.

(5) Nebude-li zmocněnec prokurátoru a v řízení před soudem soudu oznámen tím, kdo ho zmocnil, musí sám prokázat, že byl zmocněn.

Jednotlivé úkony soudu, u nichž to zákon připouští, koná mimo hlavní a odvolací líčení a veřejné a neveřejné zasedání předseda senátu. Provedení jednotlivých úkonů může svěřit soudci, který je členem senátu; tento soudce má v takovém případě práva a povinnosti předsedy senátu.

Tlumočník.

(1) Je-li třeba přetlumočit obsah výpovědi nebo písemnosti, přibere se k tomu tlumočník.

(2) Jako tlumočník nesmí být přibrán, kdo by byl ve věci vyloučen (§ 39).

(3) Tlumočník se v předvolání upozorní na následky nedostavení (§§ 73 a 75) a na povinnost bez odkladu oznámit skutečnosti, pro které by byl ve věci vyloučen nebo které mu jinak brání být ve věci činný jako tlumočník.

(4) Tlumočník musí být poučen o tom, že je povinen podle svých znalostí přesně přetlumočit obsah výpovědi nebo písemnosti a zachovávat mlčenlivost o tom, co se jako tlumočník dověděl; dále musí být poučen o významu své funkce s hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi.

Protokol.

(1) O jednání sepíše zapisovatel protokol, který musí obsahovat:

a) označení prokurátora nebo soudu,

b) místo, čas a předmět jednání,

c) jména a příjmení úředních osob, které se jednání zúčastnily,

d) vylíčení průběhu jednání, zejména podané návrhy, podstatný obsah rozhodnutí a udělená poučení, po případě vyjádření poučených osob.

(2) Nemůže-li zapisovatel, který se jednání zúčastnil, sepsat protokol pro nastalou překážku, sepíše jej osoba řídící jednání.

(3) Jako zapisovatel nesmí být přibrán, kdo by byl ve věci vyloučen (§ 39).

Podání.

(1) Podání se posuzuje podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno.

(2) Podání lze učinit písemně, ústně do protokolu nebo telegraficky.

(3) Ten, kdo podání učinil písemně nebo telegraficky, může být prokurátorem a v řízení před soudem předsedou senátu vyzván, aby ve lhůtě, která se mu určí, dodal potřebný počet stejnopisů. Nevyhoví-li této výzvě, budou stejnopisy pořízeny na jeho náklad; na to musí být ve výzvě upozorněn.

(1) Do lhůty určené podle dní se nezapočítává den, kterého se stala událost určující počátek lhůty.

(2) Lhůty stanovené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím onoho dne posledního týdne nebo měsíce, jenž svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kterého se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí se lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.

(3) Padne-li konec lhůty na den pracovního klidu, pokládá se za poslední den lhůty nejblíže příští pracovní den.

(4) K zachování lhůty stačí, jestliže podání v ní bylo

a) dáno na poštu a adresováno prokurátoru nebo soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout,

b) podáno u prokurátora nebo soudu, který ve věci má rozhodnout,

c) učiněno příslušníkem ozbrojeného sboru v činné službě u představeného,

d) učiněno u velitelství vězeňského ústavu, kde je obviněný uvězněn, nebo

e) učiněno ústně do protokolu u kteréhokoli okresního prokurátora nebo okresního soudu.

(1) Zmešká-li obviněný z omluvitelného důvodu lhůtu k podání opravného prostředku, povolí mu prokurátor nebo soud, který ve věci rozhodoval v první stolici, navrácení lhůty, jestliže o to obviněný požádá do tří dnů od pominutí překážky a v téže lhůtě podá též promeškaný opravný prostředek. Bylo-li povoleno navrácení lhůty, považuje se lhůta k podání opravného prostředku za zachovanou.

(2) Proti rozhodnutí o žádosti za navrácení lhůty je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(1) Do vlastních rukou adresáta se doručují:

a) předvolání,

b) žaloba, je-li adresátem obviněný,

c) stejnopis vyhotovení rozhodnutí, může-li adresát proti němu podat opravný prostředek.

(2) I tam, kde se doručuje do vlastních rukou, je zpravidla přípustné náhradní doručení. Náhradní doručení je však vyloučeno, doručuje-li se obviněnému:

a) předvolání k hlavnímu líčení,

b) žaloba,

c) stejnopis vyhotovení rozsudku, proti němuž může podat odvolání.

Nahlížení do spisů.

(1) Obviněný, poškozený a zúčastněná osoba a jejich obhájci a zmocněnci, a nejsou-li svéprávní, též jejich zákonní zástupci mají právo nahlížet do spisů, s výjimkou protokolu o hlasování, a dělat si výpisky a poznámky.

(2) V přípravném řízení může prokurátor osobám uvedeným v odstavci 1 odepřít, aby nahlédly do spisu nebo jeho části, mohl-li by tím být zmařen účel trestního řízení; nesmí jim však být odepřeno nahlédnout do spisů o takových úkonech, při kterých mají právo být přítomny.

Byl-li obviněný pravomocně zproštěn, hradí stát náklady, které založil.

(1) Náklady trestního řízení způsobené zpět vzatým nebo bezvýsledným opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu anebo bezvýsledným návrhem na obnovu trestního stíhání je povinen nahradit ten, kdo jej podal.

(2) Náklady, které by podle odstavce 1 měl nahradit prokurátor nebo orgán veřejné péče o mládež, hradí stát.

(1) Osobě, která bez dostatečné omluvy neuposlechla příkazu, daného jí podle tohoto zákona, může být uloženo, aby nahradila náklady, které tím způsobila. O povinnosti k náhradě těchto nákladů a o jejich výši rozhodne prokurátor, a jde-li o příkaz soudu, soud.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

Pořádkový trest.

(1) Kdo ruší řízení nebo se k prokurátoru nebo k soudu chová urážlivě anebo neuposlechne příkazu daného mu podle tohoto zákona, může být potrestán pokutou do pěti tisíc Kčs. Jde-li o příslušníka ozbrojeného sboru v činné službě, může se jeho potrestání přenechat jeho představenému podle kázeňského řádu. Jde-li o uvězněného, může se jeho potrestání přenechat velitelství vězeňského ústavu podle vězeňského řádu. Tato rozhodnutí činí prokurátor a v řízení před soudem předseda senátu.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(3) Z důvodů hodných zvláštního zřetele může prokurátor nebo předseda senátu, který pokutu uložil, ji prominout nebo zmírnit.

(4) Vydobytá pokuta připadá státu.

PŘÍPRAVNÉ ŘÍZENÍ.

Soudcové z lidu.

(1) Za soudce z lidu u vojenských soudů budou příslušným ministrem nebo orgánem jím k tomu zmocněným určeny vojenské osoby, příslušníci Sboru národní bezpečnosti a příslušníci Sboru vězeňské stráže v činné službě.

(2) V polním řízení určuje soudce z lidu pro jednotlivé případy na žádost předsedy senátu velitel, u něhož je polní soud zřízen.

(3) Za soudce z lidu může být určen, kdo

a) je starší než dvacet let,

b) nebyl soudně trestán ani není trestně stíhán a

c) je oddán lidově demokratickému zřízení.

(4) O námitkách proti určení k této funkci rozhoduje orgán, který soudce z lidu určil.

Průběh přípravného řízení.

Žaloba.

Vyšetřování.

Vyhledávání.

(1) Vyhledávání o trestných činech konají orgány národní bezpečnosti; za tím účelem mohou předvolat a vyslechnout každého, od koho se mohou nadít objasnění skutečností závažných pro zjištění trestného činu. Podle potřeby konají vyhledávání též v součinnosti s jinými veřejnými orgány.

(2) Vyhledávání o trestných činech příslušníků ozbrojených sborů v činné službě může konat i jejich představený nebo jím pověřený orgán; přitom mají vůči příslušníkům ozbrojeného sboru v činné službě, k němuž sami náleží, stejná práva a stejné povinnosti jako orgány národní bezpečnosti. Nemůže-li představený včas zakročit, má tato jeho práva a tyto jeho povinnosti místní velitel nejbližší místu činu nebo pobytu obviněného.

Doví-li se prokurátor o trestném činu, koná vyšetřování, pokud věc již není dostatečně vysvětlena.

(1) Prokurátor koná vyšetřování zpravidla osobně; je oprávněn žádat od každého úřadu a veřejného orgánu vysvětlení a zprávy.

(2) Prokurátor je oprávněn při vyšetřování nařídit orgánům povolaným k vyhledávání, aby vykonaly jednotlivé vyšetřovací úkony. Tyto orgány mají vykonat i další vyšetřovací úkony, jejichž nutnost vyplynula z úkonu, o nějž byly požádány.

Postoupení věci.

Shledá-li prokurátor, že není příslušný, postoupí věc příslušnému prokurátoru; je však povinen před postoupením věci učinit vše, co je k zabezpečení úspěšného provedení trestního řízení neodkladně nutné.

Žádost za milost.

(1) Řízení o žádosti za milost před podáním žaloby koná prokurátor, který ve věci koná nebo by byl příslušný konat přípravné řízení.

(2) Shledá-li prokurátor, že žádost za milost není důvodná, zamítne ji; jinak ji předloží se svým návrhem nadřízenému prokurátoru. Nezamítne-li žádost ani tento prokurátor, předloží ji se svým návrhem ministerstvu spravedlnosti.

(3) Nařídí-li to president republiky nebo ministr spravedlnosti, nesmí být žádost zamítnuta, nýbrž musí být s návrhem předložena. Nařídí-li to v takovém případě president republiky nebo ministr spravedlnosti, trestní řízení se zatím nezahájí nebo se v zahájeném trestním řízení zatím nepokračuje.

Předvolání a předvedení.

Jestliže se obviněný, který byl řádně předvolán, nedostaví bez dostatečné omluvy, může být předveden; na to a na jiné následky nedostavení (§§ 73 a 75) musí být v předvolání upozorněn. Je-li to k úspěšnému provedení trestního řízení nutné, může být obviněný předveden i bez předchozího předvolání.

(1) Jestliže se výpověď obviněného odchyluje v podstatných bodech od výpovědi svědka nebo spoluobviněného a rozpor nelze vysvětlit jinak, může být obviněný postaven těmto osobám tváří v tvář.

(2) Osoba oprávněná odepřít vypovídat jako svědek podle § 111 odst. 1 nesmí být proti své vůli postavena obviněnému tváří v tvář ani tehdy, když neodepřela vypovídat, ledaže by o to požádal sám obviněný.

(1) Příkaz k zatčení vydá písemně předseda senátu na návrh prokurátora.

(2) V příkaze k zatčení se označí trestný čin, z něhož je obviněný podezřelý, a důvod zatčení. Není-li pobyt obviněného znám, uvede se v příkaze k zatčení též popis obviněného.

(3) Zatčení provede na základě příkazu k zatčení orgán povolaný k vyhledávání. Příkaz k zatčení budiž doručen obviněnému při zatčení, a není-li to možné, nejdéle do osmačtyřiceti hodin po něm.

(4) Příkaz k zatčení předseda senátu odvolá, jakmile důvod k němu pomine.

Orgán povolaný k vyhledávání smí provést zatčení i bez příkazu předsedy senátu, byl-li obviněný přistižen při činu samém. Obviněný je přistižen při činu samém i tehdy, byl-li ihned po činu jako podezřelý pronásledován nebo postižen za okolností, které ukazují na jeho účast při činu, zejména s věcmi, kterými byl trestný čin spáchán nebo které z něho pocházejí.

Zadržení.

(1) Jestliže je nebezpečí v prodlení a je tu některý z důvodů vazby, smí orgán povolaný k vyhledávání zadržet obviněného za účelem jeho odevzdání prokurátoru.

(2) Osobu přistiženou při činu samém smí kdokoli zadržet, je-li toho nezbytně třeba k zjištění totožnosti, k zamezení útěku nebo k zabezpečení důkazů. Je však povinen odevzdat ji ihned nejbližšímu orgánu povolanému k vyhledávání, a není-li to možné, učinit mu o tom ihned oznámení.

Odevzdání obviněného prokurátoru.

(1) Osoba zatčená podle § 97 musí být orgánem povolaným k vyhledávání ihned vyslechnuta a nejdéle do osmačtyřiceti hodin odevzdána prokurátoru.

(2) Osoba zatčená podle § 98 nebo zadržená (§ 99) musí být orgánem povolaným k vyhledávání ihned vyslechnuta a

a) nejdéle do osmačtyřiceti hodin propuštěna, nebo

b) je-li tu některý z důvodů vazby, odevzdána prokurátoru.

(3) Příslušník ozbrojeného sboru v činné službě může být v případech uvedených v odstavcích 1 a 2 odevzdán též představenému.

Přestože je tu některý z důvodů vazby uvedených v § 96 odst. 2, upustí prokurátor za branné pohotovosti státu od vazby obviněného, který byl povolán k vojenské činné službě, k zvláštní službě nebo k osobním úkonům pro potřeby branné moci, jde-li o podezření z trestného činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let.

Pomine-li důvod vazby, propustí prokurátor (představený) obviněného ihned na svobodu.

Proti rozhodnutí prokurátora o vazbě je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek.

Vyžádání obviněného z ciziny.

Zdržuje-li se obviněný v cizině, požádá předseda senátu podle předpisů, vydaných o tom ministrem spravedlnosti, na návrh prokurátora o vydání obviněného, po případě o jeho prozatímní zatčení.

Povinnost svědčit.

Každý je povinen na předvolání se dostavit a vypovídat jako svědek.

Právo odepřít výpověď.

(1) Odepřít vypovídat jako svědek je oprávněn příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho osvojitel, osvojenec, manžel a sourozenec; je-li obviněných více, má taková osoba právo odepřít vypovídat stran jiných obviněných jen tehdy, nelze-li odloučit výpověď, která se jich týká.

(2) Svědek je též oprávněn odepřít vypovídat, pokud by

a) porušil státem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže by byl této povinnosti zproštěn příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, nebo

b) způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo sourozenci anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako těžkou újmu vlastní.

(3) Odepřít vypovídat jako svědek nemůže ten, kdo má povinnost podle § 165 odst. 2 tr. zák. oznámit trestný čin, jehož se svědecká výpověď má týkat.

(4) Kdo odpírá vypovídat jako svědek, je povinen na vyzvání prokurátora uvést důvod, pro který tak činí.

Poučení svědka.

Před výslechem poučí prokurátor svědka o zákazu výslechu, o právu odepřít výpověď a o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčovat. Dále ho poučí o významu svědecké výpovědi s hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi.

Výslech.

(1) Prokurátor vyslechne svědka o jeho poměru k projednávané věci, k obviněnému, poškozenému a zúčastněné osobě a po případě též o jiných skutečnostech, významných pro zjištění jeho hodnověrnosti. Potom ho vyzve, aby souvisle vypovídal všechno, co a odkud o věci ví. Otázky, jimiž by se svědkovi předkládaly okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi, nesmějí být svědkovi dávány.

(2) Má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve prokurátor svědka, aby ji popsal; teprve pak mu má být osoba nebo věc ukázána.

(3) Je-li třeba zjistit pravost rukopisu svědka, může ho prokurátor vyzvat, aby napsal potřebný počet slov.

(4) Nesouhlasí-li výpovědi svědků v závažných bodech, lze svědky postavit tváří v tvář.

(1) Je-li třeba znaleckého posudku, přibere prokurátor zpravidla dva znalce. Jednoho znalce stačí přibrat, jde-li o objasnění méně důležitých skutečností nebo je-li tu nebezpečí v prodlení.

(2) Místo přibrání znalce lze se spokojit s lékařským potvrzením, nejsou-li pochybnosti o jeho správnosti.

(1) Jako znalec nesmí být přibrán, kdo by byl ve věci vyloučen (§ 39).

(2) K ohledání a pitvě mrtvoly nelze přibrat jako znalce toho lékaře, který ošetřoval zemřelého přímo před smrtí.

Znalec musí být v předvolání upozorněn na následky nedostavení (§§ 73 a 75) a na povinnost bez odkladu oznámit skutečnosti, pro které by byl ve věci vyloučen nebo které mu jinak brání být ve věci činný jako znalec.

Příprava posudku.

(1) Znalci se na jeho žádost poskytnou potřebná vysvětlení. Se souhlasem prokurátora smí znalec nahlédnout do spisů a být přítomen při výslechu obviněného a svědků.

(2) V složitějších případech může prokurátor znalci uložit, aby předložil posudek písemně.

(3) Je-li k podání posudku třeba krevní zkoušky nebo jiného podobného úkonu, je obviněný povinen strpět, aby znalec-lékař na něm takový úkon vykonal, pokud není spojen s nebezpečím pro zdraví obviněného. O této povinnosti musí být obviněný poučen s upozorněním na následky nevyhovění (§§ 73 a 75).

Výslech.

Prokurátor vyslechne znalce o okolnostech, pro které by nesměl být přibrán. Potom ho vyzve, aby podal posudek; předložil-li znalec posudek písemně, vyzve ho prokurátor, aby posudek ústně stvrdil.

Ohledání.

Vyšetření duševního stavu.

Ohledání těla.

(1) Ohledání těla jiné osoby než obviněného může být provedeno proti její vůli jen tehdy, jestliže je nezbytně třeba zjistit, zda jsou na jejím těle stopy nebo následky trestného činu.

(2) Vznikne-li podezření, že smrt člověka byla způsobena trestným činem, musí být mrtvola ohledána; nestačí-li to pro účely trestního řízení, nařídí prokurátor pitvu. Pohřbít mrtvolu možno v takových případech jen se souhlasem prokurátora. O tom rozhodne prokurátor s největším urychlením.

(1) Jsou-li závažné pochybnosti, zda není u svědka, jehož výpověď je pro rozhodnutí zvláště důležitá, podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat, může prokurátor nařídit, aby byl vyšetřen duševní stav svědka.

(2) K vyšetření duševního stavu svědka podle odstavce 1 se přiberou znalci, pokud možno psychiatři. Pozorování svědka podle § 124 odst. 2 není přípustné.

Protokol.

Protokol o ohledání musí poskytovat úplný a věrný obraz předmětu ohledání; mají se proto k němu podle potřeby přiložit fotografie, náčrty a jiné pomůcky.

(1) Jestliže byla obviněným vydána nebo mu odňata věc, kterou pravděpodobně získal trestným činem a buď není známo, komu věc patří, nebo není znám pobyt poškozeného, vyhlásí se veřejně popis věci. Vyhlášení se učiní způsobem pro vypátrání poškozeného nejúčelnějším, a to spolu s vyzváním, aby se poškozený přihlásil do roka od vyhlášení.

(2) Neuplatní-li kromě obviněného nikdo ve lhůtě uvedené v odstavci 1 právo k věci, vydá se věc nebo částka za ni stržená obviněnému na jeho žádost. Jestliže o to obviněný nežádá nebo jestliže mu věc zřejmě nepatří, rozhodne soud, že věc nebo částka za ni stržená připadá státu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

Protokol o vydání nebo odnětí věci musí obsahovat též popis vydané nebo odňaté věci.

Předchozí výslech.

Domovní a osobní prohlídku lze konat jen po předchozím výslechu toho, u koho nebo na kom se má vykonat, a to jen tehdy, jestliže se výslechem nedosáhne ani dobrovolného vydání hledané věci, ani odstranění jiných důvodů, které vedly k prohlídce. Tohoto výslechu není třeba, je-li nebezpečí v prodlení.

Příkaz k prohlídce.

(1) Nevykoná-li prokurátor domovní nebo osobní prohlídku sám, vykoná ji na jeho příkaz orgán povolaný k vyhledávání. Příkaz k domovní prohlídce vydá prokurátor písemně. Písemný příkaz, který musí obsahovat odůvodnění, se doručí osobě, u níž se prohlídka koná, při prohlídce, a není-li to možné, nejdéle do osmačtyřiceti hodin po ní.

(2) Orgán povolaný k vyhledávání může vykonat domovní nebo osobní prohlídku i bez příkazu prokurátora, je-li nebezpečí v prodlení anebo jde-li o osobu přistiženou při činu samém nebo o osobu, na kterou je vydán příkaz k zatčení.

Protokol.

Protokol o prohlídce musí obsahovat též okolnosti uvedené v § 133 odst. 4.

(1) Zásilku vydanou podle § 83 smí otevřít jen prokurátor. O otevření se sepíše protokol.

(2) Otevřená zásilka se odevzdá adresátovi, a není-li jeho pobyt znám, některému z jeho rodinných příslušníků; jinak se zásilka vrátí odesilateli. Je-li však obava, že by odevzdání zásilky mělo škodlivý vliv na trestní řízení, uloží se u prokurátora, a je-li to vhodné, oznámí se adresátovi obsah dopisu nebo telegramu; není-li jeho pobyt znám, učiní se oznámení některému z jeho rodinných příslušníků.

(3) Zásilka, kterou nebylo uznáno za nutné otevřít, odevzdá se ihned adresátovi, jinak se vrátí podniku, který ji vydal.

Je-li nebezpečí v prodlení, může orgán povolaný k vyhledávání za podmínek uvedených v § 83 nařídit zdržení zásilek; nedojde-li však podniku provádějícímu dopravu zásilek v takovém případě do tří dnů nařízení prokurátora, aby mu zásilky byly vydány, nesmí podnik dopravu zásilek dále zdržovat.

Funkční období soudců z lidu.

(1) Funkční období soudce z lidu trvá jeden rok. Dokud nebyli určeni pro další období soudci z lidu v potřebném počtu, mohou být k výkonu funkce povoláni i dosavadní soudci z lidu.

(2) Ustanovení odstavce 1 se neužije v polním řízení.

Doručení žaloby.

Podá-li prokurátor u soudu žalobu, nařídí předseda senátu její doručení obviněnému s vyzváním, aby před hlavním líčením oznámil soudu důkazy, o jejichž provedení při hlavním líčení žádá. Žaloba musí být doručena nejpozději s předvoláním k hlavnímu líčení.

Rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Vyjdou-li najevo před zahájením hlavního líčení skutečnosti odůvodňující přerušení nebo zastavení trestního stíhání anebo postoupení věci (§§ 165 až 169), učiní soud takové rozhodnutí v neveřejném zasedání.

(1) Hlavní líčení je veřejné.

(2) Veřejnost smí být vyloučena pro celé hlavní líčení nebo pro jeho část, jen bylo-li by veřejným projednáním věci ohroženo státní, hospodářské nebo služební tajemství anebo klidný průběh jednání nebo mravnost. Usnesení o vyloučení veřejnosti se veřejně vyhlásí. Soud může však v takovém případě z důležitých důvodů dovolit jednotlivým osobám, aby byly přítomny.

(3) I když byla veřejnost vyloučena, vyhlásí se rozsudek veřejně.

Přítomnost při hlavním líčení.

(1) Hlavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu, prokurátora a zapisovatele.

(2) Nekoná-li se řízení proti uprchlému, nelze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného,

a) který nebyl ještě vyslechnut o trestném činu, jenž je předmětem žaloby, a to ani orgánem povolaným k vyhledávání,

b) kterému nebyly žaloba nebo předvolání k hlavnímu líčení náležitě doručeny, nebo

c) který je obviněn z trestného činu, na který zákon stanoví trest smrti, trest odnětí svobody na doživotí nebo trest dočasného odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let.

Prokurátor, jakož i obviněný, poškozený a zúčastněná osoba, jejich obhájci a zmocněnci, a nejsou-li svéprávní, též jejich zákonní zástupci, mohou dávat vyslýchaným osobám otázky; otázky, které nepřispívají k objasnění věci, předseda senátu nepřipustí.

Písemnosti, jejichž obsah je důležitý pro posouzení věci, zejména trestní oznámení a posudek úřadu anebo veřejného ústavu nebo orgánu, musí být při hlavním líčení přečteny.

Souhlasí-li prokurátor a obviněný, může být místo přečtení protokolů a jiných písemností sdělen podstatný obsah toho, co by se mělo číst.

Koná-li se hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného nebo odpírá-li obviněný vypovídat, přečte se protokol o jeho dřívější výpovědi a jeho návrhy obsažené ve spise.

(1) Svědek, který v hlavním líčení nebyl dosud vyslechnut, nesmí být při provádění důkazů přítomen.

(2) Je-li obava, že svědek nebude v přítomnosti obviněného mluvit pravdu, může předseda senátu nařídit, aby se obviněný za výslechu vzdálil z jednací síně. Po jeho návratu do jednací síně mu předseda senátu sdělí podstatný obsah jednání konaného za jeho nepřítomnosti, aby se mohl k němu v přítomnosti vyslechnutého svědka vyjádřit.

(3) Svědkovi již vyslechnutému může předseda senátu nařídit, aby se po dobu, kterou určí, zdržoval v jednací síni nebo v místnosti mu vykázané.

(4) Vzdálí-li se svědek bez souhlasu předsedy senátu od hlavního líčení, může být předveden.

(1) Místo výslechu svědka při hlavním líčení smí se při něm přečíst protokol o výslechu svědka provedeném mimo hlavní líčení,

a) souhlasí-li s tím prokurátor i obviněný,

b) odpírá-li svědek bez oprávnění výpověď, nebo

c) zemřel-li svědek, stal-li se duševně chorým, není-li jeho pobyt znám nebo kdyby jeho přítomnost pro stáří, nemoc nebo vzdálenost místa pobytu či z jiných příčin byla spojena s nepřiměřenými obtížemi nebo náklady.

(2) Místo výslechu znalce při hlavním líčení smí se při něm přečíst protokol o výslechu znalce provedeném mimo hlavní líčení,

a) souhlasí-li s tím prokurátor i obviněný, nebo

b) kdyby přítomnost znalce byla spojena s nepřiměřenými obtížemi nebo náklady.

Závěrečné řeči.

(1) Po provedení důkazů vyzve předseda senátu poškozeného a zúčastněnou osobu, aby učinili návrhy. Nejsou-li poškozený nebo zúčastněná osoba přítomni ani zastoupeni, přečtou se jejich návrhy ze spisů.

(2) Potom udělí předseda senátu slovo k závěrečným řečem, a to nejprve prokurátoru a po něm obhájci a obviněnému, a není-li obviněný svéprávný, též jeho zákonnému zástupci. Je-li obviněných několik, určí předseda senátu pořadí jejich řečí. Ujme-li se prokurátor znovu slova, přísluší poslední slovo obhájci, obviněnému a zákonnému zástupci.

(3) Prokurátor ve své závěrečné řeči zhodnotí výsledky hlavního líčení, zejména nebezpečnost trestného činu pro společnost a možnost nápravy obviněného; určitou výměru trestu nesmí však prokurátor navrhnout.

Rozhodnutí v hlavním líčení.

Postoupení věci.

Odročení hlavního líčení.

Rozsudek.

Podklad pro rozhodnutí.

(1) Soud může rozhodnout jen o skutku, který je předmětem žaloby, není však vázán právním posouzením skutku v žalobě.

(2) Soud může při rozhodování v hlavním líčení přihlížet jen k těm důkazům, které byly provedeny při hlavním líčení.

O tom, zda se obviněný uznává vinným či zda se žaloby zprošťuje, rozhodne soud rozsudkem.

(1) Jestliže soud uzná obviněného vinným, rozhodne o nárocích poškozeného vzešlých z trestného činu, a to jen tehdy, jestliže o to poškozený žádal, dříve než se soud odebral k závěrečné poradě, a o nároku nebylo již rozhodnuto v řízení ve věcech občanskoprávních.

(2) Nelze-li přesný rozsah nároků určit bez značných průtahů, přizná je soud do výše, do které byly prokázány nebo kterou pokládá za přiměřenou, a co do zbývající části uplatňovaných nároků odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.

(3) Soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních i tehdy, nelze-li bez značných průtahů stanovit ani přiměřenou výši nároků.

Přerušení trestního stíhání.

(1) Soud přeruší trestní stíhání,

a) jestliže obviněného nelze postavit před soud a nekoná se řízení proti uprchlému, nebo

b) není-li obviněný pro duševní poruchu, která nastala až po spáchání trestného činu, schopen chápat smysl trestního řízení.

(2) Pomine-li důvod přerušení, soud v trestním stíhání pokračuje.

(3) Proti rozhodnutí, jímž soud přerušil trestní stíhání nebo jímž odmítl v trestním stíhání pokračovat, může prokurátor podat stížnost, která nemá odkladný účinek.

(1) Okresní soud postoupí věc státnímu prokurátoru,

a) vyjde-li najevo, že jde o některý z trestných činů uvedených v § 13 odst. 1, nebo

b) navrhne-li to, dříve než byl vyhlášen rozsudek, státní prokurátor s odůvodněním, že jde o některý z trestných činů uvedených v § 13.

(2) Převezme-li státní prokurátor stíhání, vrací se věc do stavu vyšetřování; navrhne-li to však státní prokurátor, koná státní soud hlavní líčení, a to na podkladě původní žaloby.

(3) Vrátí-li státní prokurátor věc postoupenou podle odstavce 1, okresní soud v řízení pokračuje.

(1) Jestliže po podání žaloby před státním soudem důvod společného řízení zanikne zastavením trestního stíhání nebo vyloučením některé věci, může státní soud postoupit zbývající nebo vyloučenou věc příslušnému okresnímu prokurátoru.

(2) Věc postoupená podle odstavce 1 se vrací do stavu vyšetřování.

(1) Vyjde-li najevo, že obviněný podléhá pro trestný čin, pro který byla podána žaloba, vojenské soudní pravomoci, postoupí okresní soud věc nižšímu vojenskému prokurátoru.

(2) Vyjde-li najevo, že obviněný pro trestný čin, pro který byla podána žaloba, vojenské soudní pravomoci nepodléhá, postoupí nižší vojenský soud věc okresnímu prokurátoru.

(3) Věc postoupená podle odstavce 1 nebo 2 se vrací do stavu vyšetřování; navrhne-li to však prokurátor, jemuž věc byla postoupena, koná soud hlavní líčení, a to na podkladě původní žaloby.

(1) Soudcové z lidu budou v každém jednotlivém případě povoláni z onoho ozbrojeného sboru, k němuž obviněný náleží. Náleží-li spoluobvinění k různým ozbrojeným sborům, budou povoláni soudci z lidu tak, aby byl pokud možno zastoupen každý sbor.

(2) Není-li obviněný příslušníkem ozbrojeného sboru, budou povoláni soudci z lidu z vojenských osob.

(3) Soudci z lidu musí mít alespoň stejnou hodnost jako ten z obviněných, který má hodnost nejvyšší.

(5) K jednotlivým zasedáním volá soudce z lidu předseda senátu.

Přípustnost a účinek.

(1) Opravným prostředkem proti rozsudku je odvolání.

(2) Odvoláním lze odporovat rozsudku státního nebo okresního soudu.

(3) Odvolání má odkladný účinek.

Ve prospěch obviněného mohou podat odvolání též jeho příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec a manžel. Lhůta k podání odvolání jim počíná týmž dnem jako obviněnému.

Lhůta.

(1) Odvolání se podává u soudu, proti jehož rozsudku směřuje, do tří dnů od oznámení rozsudku (§ 29); požádá-li však prokurátor nebo obviněný do tří dnů od vyhlášení rozsudku, jemuž byl přítomen, o doručení stejnopisu vyhotovení rozsudku, může podat odvolání do tří dnů od jeho doručení.

(2) Má-li se stejnopis vyhotovení rozsudku doručit kromě obhájci nebo zákonnému zástupci i obviněnému proto, že obviněný nebyl při vyhlášení rozsudku přítomen, počíná lhůta od toho doručení, které bylo provedeno později.

Řízení u soudu první stolice.

(1) Předseda senátu zařídí, aby prokurátoru a osobám, které by mohly být rozhodnutím odvolacího soudu přímo dotčeny, byly doručeny stejnopisy podaného odvolání a stejnopisy podání, jimiž odvolatel odvolání odůvodnil; stejnopisy vyjádření prokurátora a osob, jimž byly stejnopisy odvolání doručeny, se doručí odvolateli.

(2) Jestliže lhůta k podání odvolání uplynula již všem oprávněným osobám, předloží předseda senátu věc odvolacímu soudu.

Odvolací soud.

O odvolání proti rozsudku státního soudu rozhoduje nejvyšší soud. O odvolání proti rozsudku okresního soudu rozhoduje nadřízený krajský soud.

Soud zruší napadený rozsudek, jsou-li skutková zjištění soudu první stolice tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat, a nařídí mu, aby věc v hlavním líčení znovu projednal a rozhodl; při novém rozhodování je soud první stolice vázán právním názorem, který ve věci vyslovil odvolací soud. Jestliže je nesprávná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, může odvolací soud zrušit i jen tuto část.

Soud může v neveřejném zasedání rozhodnout též

a) o odvolání obviněného proti zprošťujícímu rozsudku,

b) o odvolání směřujícím jen proti výroku o nárocích poškozeného vzešlých z trestného činu a

c) o odvolání směřujícím jen proti výroku, který se přímo dotýká zúčastněné osoby.

(1) K odvolacímu líčení předvolá předseda senátu obviněného s upozorněním na možnost konání odvolacího líčení v jeho nepřítomnosti a na to, že nebude-li odvolacímu líčení přítomen, bude se předpokládat, že s přečtením protokolů souhlasí (§ 157); dále předvolá osoby, jejichž osobní účast při odvolacím líčení je nutná.

(2) O odvolacím líčení vyrozumí předseda senátu poškozeného, zúčastněnou osobu a obhájce, a není-li obviněný svéprávný, též jeho zákonného zástupce.

Skončení odvolacího líčení.

(1) Po závěrečných řečech se soud odebere k závěrečné poradě.

(2) Rozhodnutí soudu s podstatnými důvody vyhlásí předseda senátu.

VEŘEJNÉ A NEVEŘEJNÉ ZASEDÁNÍ.

Ochranné léčení.

(1) O nařízení ochranného léčení může soud na návrh prokurátora rozhodnout též mimo hlavní a odvolací líčení, a to ve veřejném zasedání. V takovém případě musí obviněný mít obhájce (§ 45).

(2) O upuštění od ochranného léčení rozhodne soud na návrh prokurátora ve veřejném zasedání. Návrh na upuštění od ochranného léčení po výkonu trestu odnětí svobody učiní prokurátor, v jehož obvodu se vykonává trest.

(3) O propuštění z ochranného léčení rozhodne na návrh prokurátora, léčebného ústavu nebo zákonného zástupce ve veřejném zasedání soud, v jehož obvodu se vykonává ochranné léčení.

(4) Proti rozhodnutím podle odstavců 1 až 3 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

Podmíněné odsouzení.

(1) O tom, zda se má vykonat trest, jehož výkon byl podmíněně odložen, a o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, rozhodne na návrh prokurátora soud, který rozhodl v první stolici, a to ve veřejném zasedání. Proti těmto rozhodnutím je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(2) Rozhodnutí, že se podmíněně odsouzený osvědčil, může soud učinit se souhlasem prokurátora též v neveřejném zasedání.

Nápravné opatření.

O přeměně nápravného opatření nebo jeho zbytku v trest odnětí svobody rozhodne na návrh prokurátora soud, který rozhodl v první stolici, a to ve veřejném zasedání. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

Zahlazení odsouzení.

(1) O zahlazení odsouzení rozhoduje soud na návrh prokurátora anebo na žádost odsouzeného, jeho příbuzného v pokolení přímém, osvojitele, osvojence nebo manžela, a to v neveřejném zasedání.

(2) O zahlazení odsouzení příslušníka ozbrojeného sboru z povolání v činné službě rozhoduje nižší vojenský soud, v jehož obvodu odsouzený koná službu, a to i tehdy, nejde-li o odsouzení vojenským soudem. O zahlazení odsouzení jiných osob rozhoduje okresní soud, v jehož obvodu odsouzený v době podání návrhu nebo žádosti má nebo předtím naposledy měl bydliště, a to i tehdy, jde-li o odsouzení vojenským soudem.

(3) Proti rozhodnutí o zahlazení je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

Veřejné zasedání.

Obecné ustanovení.

Na přítomnost při veřejném zasedání a na veřejnost, řízení a zahájení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení §§ 143 až 145, 147 a 148.

Příprava veřejného zasedání.

(1) Předseda senátu zařídí vše, čeho je třeba k zajištění úspěšného provedení veřejného zasedání, zejména provede důkazy, které by nemohly být provedeny při veřejném zasedání.

(2) K veřejnému zasedání předvolá předseda senátu osoby, jejichž osobní účast při veřejném zasedání je nutná.

(3) O veřejném zasedání vyrozumí předseda senátu osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, nebyla-li předvolána podle odstavce 2; byla-li tato osoba předvolána, vyrozumí předseda senátu o veřejném zasedání obhájce nebo zmocněnce, a není-li svéprávná, též jejího zákonného zástupce.

Odročení veřejného zasedání.

(1) Soud odročí zahájené veřejné zasedání z důležitých důvodů, zejména tehdy,

a) nedostaví-li se osoba, jejíž osobní účast při veřejném zasedání je nutná a jejíž přítomnost nelze ihned zajistit, nebo

b) objeví-li se za veřejného zasedání potřeba provést důkazy, které nelze ihned provést.

(2) Při pokračování v odročeném veřejném zasedání přednese předseda senátu podstatný obsah dosavadního jednání. Je-li toho třeba, zejména proto, že od odročení veřejného zasedání uplynula delší doba nebo že se změnilo sestavení senátu, koná se veřejné zasedání znovu.

Neveřejné zasedání.

Před ustanovením neveřejného zasedání zařídí předseda senátu vše, čeho je třeba k zajištění úspěšného provedení neveřejného zasedání, zejména provede potřebné důkazy.

Prokurátor má právo se neveřejného zasedání zúčastnit; jiné osoby jsou z účasti vyloučeny.

ZMĚNA PRAVOMOCNÉHO ROZHODNUTÍ.

(1) Shledá-li nejvyšší soud, že stížnost pro porušení zákona je důvodná, vysloví rozsudkem, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon, toto rozhodnutí zruší a zároveň

(2) Jestliže je nezákonná jen část napadeného rozhodnutí a lze ji oddělit od ostatních, může nejvyšší soud zrušit i jen tuto část.

a) rozhodne sám ve věci, nebo

b) nařídí prokurátoru nebo soudu, o jehož rozhodnutí jde, anebo jinému prokurátoru nebo soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl; při novém rozhodování je prokurátor nebo soud vázán právním názorem, který ve věci vyslovil nejvyšší soud.

(3) Nejvyšší soud se však v rozsudku omezí na zjištění, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon, jestliže zákon byl porušen ve prospěch obviněného a generální prokurátor podal stížnost pro porušení zákona až po uplynutí šesti měsíců od právní moci napadeného rozhodnutí.

Podal-li generální prokurátor stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí, kterým byl porušen zákon v neprospěch obviněného, může nařídit odložení nebo přerušení výkonu trestu.

Obnova.

Řízení o návrhu na obnovu.

Podmínky.

(1) Skončilo-li trestní stíhání pravomocným rozsudkem nebo usnesením soudu o zastavení, lze v trestním stíhání pro týž skutek pokračovat nebo je znovu zahájit jen tehdy, bylo-li trestní stíhání obnoveno.

(2) Trestní stíhání lze na návrh oprávněné osoby obnovit,

a) vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo trestu, nebo

b) vyjde-li najevo, že se prokurátor nebo soudce v původním řízení dopustil trestného porušení úřední povinnosti, které mohlo mít vliv na rozhodnutí.

(3) Trestní stíhání lze v neprospěch obviněného obnovit jen tehdy, jestliže trestnost činu dosud nezanikla.

Oprávněné osoby.

(1) V neprospěch obviněného může navrhnout obnovu jen prokurátor.

(2) Kromě obviněného mohou v jeho prospěch podat návrh na obnovu osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání; mohou tak učinit i po smrti obviněného. Osoby, které by mohly podat odvolání ve prospěch obviněného i proti jeho vůli, mohou proti jeho vůli podat též návrh na obnovu.

ODCHYLKY PRO ZVLÁŠTNÍ ZPŮSOBY ŘÍZENÍ.

Obecné ustanovení.

Pokud z jednotlivých ustanovení této hlavy nevyplývá jinak, užije se pro jednotlivé zvláštní způsoby řízení též ostatních ustanovení tohoto zákona.

Příslušnost.

(1) Vyžaduje-li to prospěch mladistvého, postoupí příslušný prokurátor věc tomu prokurátoru, v jehož obvodu je bydliště mladistvého nebo u něhož je z jiných důvodů konání trestního řízení se zřetelem na zájem mladistvého nejúčelnější.

(2) Proti mladistvému a osobě starší než osmnáct let se koná společné řízení jen tehdy, jsou-li pro to důležité důvody. Pokud jde o mladistvého, užije se i v tomto společném řízení ustanovení §§ 228 až 236.

Vazba.

Vazba mladistvého je přípustná jen tehdy, jestliže účelu vazby nelze dosáhnout jinak.

Zastavení trestního stíhání.

Prokurátor může zastavit trestní stíhání i tehdy, je-li tu některý z důvodů, pro které by soud mohl upustit od potrestání mladistvého.

Nutná obhajoba.

(1) V přípravném řízení musí mladistvý mít obhájce, uzná-li to prokurátor za nutné; je-li mladistvý ve vazbě, musí však mít obhájce vždy (§ 45).

(2) Kromě případů, kdy musí mít obhájce každý obviněný, musí mladistvý mít obhájce vždy při hlavním líčení a v odvolacím řízení.

Příprava hlavního a odvolacího líčení a veřejného zasedání.

(1) Žaloba podaná u okresního soudu se doručí také orgánu veřejné péče o mládež.

(2) K hlavnímu a odvolacímu líčení a k veřejnému zasedání předvolá předseda senátu také zákonného zástupce mladistvého nebo toho, kdo bdí nad mladistvým. Nedostaví-li se taková osoba bez dostatečné omluvy, může být předvedena; na to a na jiné následky nedostavení (§§ 73 a 75) musí být v předvolání upozorněna.

(3) O hlavním a odvolacím líčení a o veřejném zasedání vyrozumí předseda senátu též orgán veřejné péče o mládež.

(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 se neužije v oboru vojenského soudnictví.

Vyloučení veřejnosti.

Při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání smí soud vyloučit veřejnost také tehdy, jestliže je to na prospěch mladistvého.

Hlavní a odvolací líčení a veřejné zasedání.

(1) Okresní soud nemůže konat hlavní líčení v nepřítomnosti mladistvého a jeho obhájce; rovněž nemůže konat řízení proti uprchlému, je-li obviněným mladistvý.

(2) Při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání má též zástupce orgánu veřejné péče o mládež právo činit návrhy a dávat vyslýchaným osobám otázky. Slovo k závěrečným řečem mu přísluší až po mladistvém. Těchto ustanovení se neužije v oboru vojenského soudnictví.

(3) Předseda senátu může mladistvému přikázat, aby se při některé části hlavního nebo odvolacího líčení nebo veřejného zasedání vzdálil z jednací síně, je-li obava, že by tato část jednání mohla na jeho mravní vývoj působit nepříznivě. Po návratu mladistvého do jednací síně mu předseda senátu sdělí podstatný obsah jednání konaného za jeho nepřítomnosti, aby se mohl k němu vyjádřit.

Společná ustanovení.

Ustanovení tohoto oddílu se neužije,

a) jestliže se koná trestní řízení o trestných činech, které obviněný spáchal jednak před dovršeným osmnáctým rokem, jednak po něm, a zákon na trestný čin spáchaný po dovršeném osmnáctém roku stanoví trest stejný nebo přísnější, nebo

b) nedošlo-li k trestnímu stíhání před dovršeným devatenáctým rokem obviněného.

Obhájce ustanovený obviněnému má stejná práva jako obviněný.

Rozhodnutí soudu.

(1) Po skončení předběžného šetření se okresní soud na návrh prokurátora v neveřejném zasedání usnese, zda pokládá vydání obviněného za přípustné, a předloží věc krajskému soudu.

(2) Krajský soud rozhodne, zda je vydání přípustné, a předloží věc ministerstvu spravedlnosti.

(3) Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí krajského soudu, může věc předložit nejvyššímu soudu k přezkoumání tohoto rozhodnutí.

Povolení a provedení vydání.

(1) Vydání povoluje ministr spravedlnosti.

(2) Ministr spravedlnosti může povolit vydání jen tehdy, jestliže krajský soud, nebo jde-li o případ uvedený v § 243 odst. 3, nejvyšší soud rozhodl, že vydání je přípustné.

(3) Povolené vydání vykoná okresní prokurátor.

Zatčení a vazba.

(1) Bylo-li rozhodnuto, že vydání je přípustné, vydá předseda senátu na návrh prokurátora příkaz k zatčení obviněného; příkaz k zatčení vydá předseda senátu i před rozhodnutím, že vydání je přípustné, navrhne-li to prokurátor proto, že je to nutné k zamezení útěku obviněného.

(2) Předseda senátu obviněného ihned z vazby propustí, rozhodne-li nejvyšší soud, že vydání není přípustné, nebo nařídí-li to ministr spravedlnosti.

Účinky stanného práva.

(1) Kdo se po vyhlášení stanného práva dopustí trestného činu, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, bude potrestán smrtí. Byla-li výkonem trestu smrti na jednom nebo několika odsouzených dána výstraha dostačující pro obnovení pořádku, může soud pro závažné polehčující okolnosti místo trestu smrti uložit trest odnětí svobody na doživotí nebo na patnáct až pětadvacet let.

(2) Dopustí-li se po vyhlášení stanného práva trestného činu, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, mladistvý, bude potrestán odnětím svobody na pět až dvacet let; snížení tohoto trestu je vyloučeno.

Pravomoc, kterou má v polním řízení hlavní velitel, vykonává v době, kdy není hlavní velitel ustanoven, ministr národní obrany.

(1) Celé řízení se od počátku do konce koná před okresním soudem po způsobu hlavního líčení a musí být skončeno nejpozději do dvaasedmdesáti hodin od té doby, kdy byl obviněný postaven před soud.

(2) Koná-li se společné řízení proti několika obviněným, nesmí se řízení proti jednomu z obviněných zdržovat pátráním po ostatních.

Zrušení stanného práva.

(1) Pomine-li důvod, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, ministr národní bezpečnosti v dohodě s ministrem vnitra, spravedlnosti a národní obrany stanné právo zruší a veřejně to vyhlásí.

(2) Všechny věci, ve kterých v době, kdy se soud dověděl, že bylo stanné právo zrušeno, ještě nebyl vyhlášen rozsudek, jakož i ty, v nichž trest smrti ještě nebyl vykonán, postoupí soud příslušnému prokurátoru k řízení podle obecných předpisů. Nevykonaný rozsudek, jímž byl uložen trest smrti, pozbývá platnosti.

(1) Ustanovení o polním řízení lze užít jen v oboru vojenského soudnictví.

(2) Počátek a konec doby, v níž se užije ustanovení o polním řízení, stanoví

a) vláda se souhlasem presidenta republiky, nebo

b) za zvýšeného ohrožení vlasti ministr národní obrany.

(3) Není-li polní řízení omezeno jen na některá území nebo na některé útvary, užije se ustanovení o polním řízení pro celý obor vojenského soudnictví.

Příslušnost polního prokurátora.

(1) Přípravné řízení o trestných činech osob, které byly dopadeny nebo v době, kdy trestný čin vyšel najevo, se zdržují v dosahu moci velitele, u něhož je zřízen nižší polní soud, koná prokurátor činný u tohoto soudu. Je-li prokurátorů takto příslušných několik, koná přípravné řízení ten, který první učinil opatření směřující k stíhání obviněného.

(2) Nelze-li zjistit, který nižší polní prokurátor je příslušný podle odstavce 1, koná přípravné řízení nižší polní prokurátor, který se nejdříve dověděl o trestném činu. Zjistí-li se dodatečně, který nižší polní prokurátor je příslušný podle odstavce 1, může se věc postoupit tomuto prokurátoru.

(3) Nižší polní prokurátor, který koná přípravné řízení podle odstavce 1 nebo 2, může postoupit věc prokurátoru, v jehož dosahu nebo obvodu byl trestný čin spáchán nebo obviněný má pobyt, je-li to v zájmu urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů vhodné.

Řízení před jediným soudcem.

(1) U nižšího polního soudu vykonává soudní moc vojenský soudce bez účasti soudců z lidu,

a) jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta, nebo

b) jestliže jde o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, avšak nižší polní prokurátor navrhne, aby nebyl uložen trest odnětí svobody převyšující dvě léta; nepovažuje-li jediný soudce tento trest za dostačující, předloží věc senátu, který ve věci rozhodne.

(2) V případě uvedeném v odstavci 1 má jediný soudce práva a povinnosti senátu a předsedy senátu.

(3) V hlavním líčení před jediným soudcem může pravomoc nižšího polního prokurátora vykonávat kterýkoli důstojník určený k tomu velitelem, u něhož je nižší polní soud zřízen.

Příprava odvolacího líčení.

K odvolacímu líčení předvolá předseda senátu obviněného jen tehdy, jestliže pokládá jeho osobní účast při odvolacím líčení za nutnou.

Řízení o milosti.

(1) Je-li obviněný pravomocně odsouzen k trestu smrti, usnese se polní soud, který ve věci rozhodl s konečnou platností, zda doporučuje odsouzeného k milosti a jaký trest by byl přiměřený, kdyby se mu jí dostalo, a předloží věc veliteli, u něhož je zřízen vyšší polní soud.

(2) Velitel uvedený v odstavci 1 rozhodne, zda má být věc postoupena k rozhodnutí o udělení milosti či zda má být trest vykonán.

(3) Rozhodl-li ve věci s konečnou platností nižší polní soud, může velitel před rozhodnutím podle odstavce 2 předložit věc vyššímu polnímu soudu k přezkoumání podle obdoby ustanovení § 218. Ponechá-li vyšší polní soud rozsudek v platnosti, vrátí věc veliteli.

(4) Není-li v některém prostoru obklíčeném nepřítelem žádný vyšší polní soud, vykonává práva velitele uvedená v odstavcích 2 a 3 velitel v obklíčeném prostoru nejvyšší.

Stanné právo.

(1) Právo vyhlásit a zrušit stanné právo přísluší hlavnímu veliteli; hlavní velitel může toto právo přenést na velitele, u něhož je zřízen vyšší polní soud.

(2) V polním řízení lze stanné právo vyhlásit pro všechny trestné činy, na které zákon stanoví trest smrti, trest odnětí svobody na doživotí nebo trest dočasného odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně jeden rok.

Skončí-li se platnost polního řízení, pokračuje v řízení podle ostatních ustanovení tohoto zákona vojenský prokurátor nebo vojenský soud, v jehož obvodu má obviněný pobyt.

VÝKON ROZHODNUTÍ.

Trest smrti vyhlášený ve stanném řízení se vykoná zpravidla veřejně, a to tři až dvanáct hodin po vyhlášení rozsudku.

Nařízení výkonu trestu.

Je-li odsouzený ve vazbě, nařídí prokurátor, aby byl trest odnětí svobody vykonán. Není-li odsouzený ve vazbě, může mu prokurátor poskytnout přiměřenou lhůtu k nastoupení trestu.

(1) Prokurátor odloží na potřebnou dobu výkon trestu odnětí svobody, kdyby jeho výkonem byl ohrožen život nebo zdraví odsouzeného.

(2) Výkon trestu odnětí svobody odloží prokurátor také tehdy, má-li být trest vykonán na těhotné ženě, a to až na šest měsíců po porodu. Trest odnětí svobody se může na těhotné ženě vykonat jen tehdy, jestliže je tak krátkého trvání, že porod za výkonu trestu pravděpodobně nenastane a výkonem trestu nebude ohroženo zdraví těhotné nebo zdraví očekávaného dítěte.

Výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího jeden rok může prokurátor na žádost odsouzeného z důležitých důvodů odložit na dobu nejvýše tří měsíců od právní moci rozsudku, nebrání-li tomu obecný zájem. Je-li obava, že odsouzený uprchne nebo odkladu výkonu trestu jinak zneužije, prokurátor odklad odvolá.

(1) Je-li vězeň, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou chorobou, může prokurátor výkon trestu na potřebnou dobu přerušit.

(2) Pro naléhavé rodinné důvody může prokurátor výkon trestu na žádost vězně přerušit nejdéle na patnáct dnů, nebrání-li tomu obecný zájem.

(3) Rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 činí prokurátor, v jehož obvodu se vykonává trest.

Upuštění od výkonu trestu.

(1) Prokurátor může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, jestliže odsouzený byl nebo má být vydán nebo vyhoštěn.

(2) Nedojde-li k provedení vydání nebo vyhoštění anebo vrátí-li se vydaný nebo vyhoštěný, trest odnětí svobody nebo jeho zbytek se vykoná.

Odklad a přerušení výkonu trestu a upuštění od jeho výkonu u vojenských osob.

(1) Výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího pět let nebo zbytku trestu odnětí svobody nepřevyšujícího touž dobu prokurátor odloží nebo přeruší, byl-li odsouzený za zvýšeného ohrožení vlasti povolán k nastoupení mimořádné vojenské služby. Vojenský prokurátor tak může učinit též tehdy, jestliže odsouzený za zvýšeného ohrožení vlasti mimořádnou vojenskou službu již koná.

(2) Jestliže se odsouzený, jemuž byl výkon trestu podle odstavce 1 odložen nebo přerušen, ve službě proti nepříteli osvědčil a nebyl v době konání mimořádné vojenské služby znovu odsouzen, může prokurátor od výkonu trestu nebo jeho zbytku zcela nebo zčásti upustit. Upustí-li prokurátor zcela od výkonu trestu nebo jeho zbytku, pokládá se trest za vykonaný dnem, kdy byl odložen nebo přerušen.

(3) Ustanovení odstavců 1 a 2 se nevztahují na osoby odsouzené za některý z trestných činů, uvedených v hlavě prvé zvláštní části trestního zákona, k trestu odnětí svobody nejméně na jeden rok.

(4) Prokurátor odloží nebo přeruší výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího šest měsíců, je-li odsouzený povolán k výkonu základní vojenské služby. Jestliže se odsouzený za výkonu této služby nedopustil trestného činu a konal řádně vojenskou službu, upustí prokurátor od výkonu trestu nebo jeho zbytku; v takovém případě se trest pokládá za vykonaný dnem, kdy byl odložen nebo přerušen.

Zařazení do tábora nucené práce.

(1) O tom, zda má být odsouzený po odpykání trestu odnětí svobody zařazen do tábora nucené práce, rozhoduje na návrh krajského prokurátora komise pro podmíněné propuštění, zřízená u krajského soudu, v jehož obvodu se na odsouzeném vykonává trest odnětí svobody.

(2) Navrhne-li to krajský prokurátor do tří dnů od vyrozumění o rozhodnutí komise pro podmíněné propuštění, předloží komise věc k přezkoumání ministru spravedlnosti, jenž rozhodne s konečnou platností.

(3) Rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 musí být učiněna před skončením výkonu trestu odnětí svobody.

Je-li odsouzený stižen chorobou, která mu znemožňuje výkon určeného zaměstnání, může prokurátor na potřebnou dobu odložit nebo přerušit výkon nápravného opatření nebo požádat okresní národní výbor, aby odsouzenému určil zaměstnání jiné.

K zabezpečení zajištěného majetku i výtěžku z něho učiní soud, v jehož obvodu je zajištěný majetek, potřebná zatímní opatření podle ustanovení o soudní exekuci.

Prokurátor může na žádost propustit z propadnutí jednotlivé majetkové kusy, kterých je nezbytně třeba k zabezpečení nutné výživy odsouzeného anebo výživy nebo výchovy osoby, o jejíž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat.

(1) Jestliže je obviněný podezřelý z trestného činu, za který lze podle zákona vyslovit trest propadnutí jmění, a je důvodná obava, že bude výkon propadnutí jmění nějak zmařen nebo ztížen, může prokurátor a v řízení před soudem soud zajistit majetek obviněného. Proti rozhodnutí o zajištění je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek.

(2) Rozhodnutí, kterým byl majetek obviněného zajištěn, se vyhlásí v příslušném úředním listě, po případě také jiným vhodným způsobem.

Prokurátor a v řízení před soudem soud může na žádost vyjmout ze zajištění jednotlivé majetkové kusy, kterých je nezbytně třeba k zabezpečení nutné výživy obviněného anebo výživy nebo výchovy osoby, o jejíž výživu nebo výchovu je obviněný podle zákona povinen pečovat; může též jinak zajistit prostředky k tomu potřebné.

Vyzvání k zaplacení trestu.

Jestliže odsouzený nezaplatí trest peněžitý, prokurátor ho vyzve, aby tak učinil do patnácti dnů, a upozorní ho, že jinak bude zaplacení vymáháno exekucí.

Odklad výkonu trestu a jeho splácení.

(1) Na žádost odsouzeného může prokurátor z důležitých důvodů

a) odložit výkon trestu peněžitého, a to na dobu nejvýše tří měsíců od právní moci rozsudku, nebo

b) povolit splácení trestu peněžitého po částkách tak, aby byl nejpozději do jednoho roku od právní moci rozsudku celý zaplacen.

(2) Prokurátor může až do rozhodnutí o žádosti uvedené v odstavci 1 sečkat s exekučním vymáháním trestu peněžitého anebo může u exekučního soudu navrhnout odklad exekuce již vedené.

(3) Pominou-li důvody, pro které byl povolen odklad výkonu trestu peněžitého, nebo nezaplatí-li odsouzený bez závažného důvodu řádně dvě splátky po sobě jdoucí, může prokurátor povolení odkladu výkonu trestu peněžitého nebo povolení splácet jej po částkách odvolat.

Prokurátor upustí od exekučního vymáhání trestu peněžitého, je-li zjevné, že by nemělo výsledku nebo že by výkonem trestu byla vážně ohrožena výživa odsouzeného anebo výživa nebo výchova osoby, o jejíž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat.

Nařízení výkonu náhradního trestu.

(1) Je-li trest peněžitý na odsouzeném nedobytný nebo upustí-li prokurátor od exekučního vymáhání trestu peněžitého, prokurátor nařídí výkon náhradního trestu odnětí svobody. Bylo-li však uloženo ručení za nedobytný trest peněžitý, učiní tak teprve tehdy, jestliže trest peněžitý nelze vymoci na žádné ze zúčastněných osob nebo jestliže bylo upuštěno od exekučního vymáhání na všech těchto osobách.

(2) Je-li nedobytná toliko část trestu peněžitého, prokurátor nařídí výkon jen poměrné části náhradního trestu.

(3) Odsouzený může kdykoli odvrátit výkon náhradního trestu nebo jeho poměrné části tím, že trest peněžitý nebo jeho poměrnou část zaplatí.

(4) Proti rozhodnutím podle odstavců 1 a 2 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(1) Prokurátor určí, v kterém léčebném ústavu se vykoná ochranné léčení a v kterém výchovném nebo léčebném ústavu se vykoná ochranná výchova.

(2) Prokurátor, v jehož obvodu se vykonává ochranné léčení nebo ochranná výchova, dohlíží na jejich výkon.

Výkon některých jiných rozhodnutí.

Výkon vazby.

(1) Vazba se vykonává v soudních věznicích; vazba nařízená představeným (§ 101) se může vykonávat též u útvaru. Ve vazbě je obviněný podroben jen těm omezením, která jsou nutná k zabezpečení úspěšného provedení trestního řízení.

(2) Je-li to nutné k zabezpečení úspěšného provedení trestního řízení, může prokurátor před podáním žaloby nařídit, aby se vazba po dobu nejnutnější potřeby vykonávala u orgánu povolaného k vyhledávání.

(3) Z důvodů hodných zvláštního zřetele může prokurátor povolit, aby vazba byla vykonávána za náležitého dohledu v léčebném ústavu nebo i jinde.

Vymáhání pokuty.

(1) Jakmile nabude právní moci usnesení, jímž byla uložena pokuta, vyzve prokurátor nebo soud, který pokutu uložil, osobu, jíž byla uložena, aby pokutu zaplatila do tří dnů, a upozorní ji, že jinak bude zaplacení vymáháno exekucí.

(2) Nebude-li pokuta zaplacena ve lhůtě uvedené v odstavci 1, vymáhá se exekucí.

Odškodnění za vazbu a za trest.

(1) Kdo utrpěl majetkovou škodu vazbou od zatčení, zadržení nebo vzetí do vazby až do propuštění, má nárok, aby mu ji stát nahradil, byl-li žaloby zproštěn nebo bylo-li trestní stíhání zastaveno, protože

a) jeho skutek není trestným činem,

b) je nepochybné, že trestný čin nespáchal, nebo

c) trestní stíhání bylo znovu zahájeno, aniž tu byly podmínky pro jeho obnovu.

(2) Nárok na náhradu škody za vazbu nepřísluší tomu, kdo

a) zavinil si vazbu sám, zejména pokusem o útěk nebo útěkem,

b) konal přípravy k trestnému činu nebo jím vyhrožoval, nebo

c) byl pro týž skutek později potrestán národním výborem nebo kázeňsky.

(3) I v případech uvedených v odstavci 2 nárok na náhradu škody za vazbu přísluší za dobu, o kterou byla vazba proti zákonu prodloužena.

(4) Za vazbu nařízenou v řízení o vydání do ciziny (§ 245) nárok na náhradu škody nepřísluší.

Prozatímní organisace vojenského soudnictví.

Vojenské soudy.

(1) Vojenskou soudní pravomoc vykonávají:

a) nižší vojenské soudy,

b) vyšší vojenské soudy,

c) nejvyšší vojenský soud.

(2) V polním řízení vykonávají pravomoc nižších vojenských soudů nižší polní soudy a pravomoc vyšších vojenských soudů vyšší polní soudy.

Zřizování a zrušování vojenských soudů.

(1) Nižší a vyšší vojenské soudy zřizuje a zrušuje a jejich sídla a obvody, jakož i sídlo nejvyššího vojenského soudu stanoví president republiky jako vrchní velitel branné moci.

(2) Polní soudy zřizuje a zrušuje hlavní velitel; právo zřizovat a zrušovat nižší polní soudy může tento velitel přenést na jiné velitele jemu podřízené.

(3) Velitel, u něhož je polní soud zřízen, určuje jeho stanoviště.

Nejvyšší vojenský soud.

(1) Působnost nejvyššího vojenského soudu se vztahuje na celé území Československé republiky; jsou mu podřízeny všechny nižší a vyšší vojenské soudy.

(2) Nejvyšší vojenský soud vykonává všeobecný dozor též nad polními soudy.

Přísaha soudců z lidu.

(1) Soudci z lidu vykonají při prvém výkonu své funkce jednou provždy přísahu stejného znění jako vojenští soudcové, a to před předsedou senátu.

(2) Odmítnutí vykonat přísahu má za následek trvalou ztrátu způsobilosti k funkci soudce z lidu.

(1) Jestliže trestní stíhání zahájené před účinností tohoto zákona pro čin, který není trestný podle trestního zákona, neskončilo pravomocným rozsudkem, trestní stíhání se v kterémkoli období zastaví. Je-li takový čin přestupkem podle trestního zákona správního, postoupí se věc příslušnému národnímu výboru; dosavadní náklady trestního řízení se stávají součástí nákladů trestního řízení správního.

(2) Bylo-li na žalobu soukromou zahájeno před účinností tohoto zákona trestní stíhání pro čin, který je trestný i podle trestního zákona, převezme prokurátor stíhání.

Kde tento zákon mluví o prokurátoru, rozumějí se tím, pokud z jednotlivých ustanovení nevyplývá jinak, též osoby, které vykonávají jeho pravomoc.

Platnosti pozbývají všechna ustanovení z oboru trestního řízení soudního, zejména:

1. trestní řád uvedený zákonem č. 119/1873 ř. z.,

10. zákon č. 143/1913 ř. z., jímž se doplňuje trestní řád č. 119/1873 ř. z.,

11. zák. čl. IX/1916, o předražování,

12. nařízení č. 41900/1917 I. M. (uh. m. spravedlnosti), o novějším stanovení řádných pravidel urychleného trestního řízení,

13. zákon č. 109/1918 ř. z., o náhradě škody osobám neprávem odsouzeným,

14. zákon č. 318/1918 ř. z., o náhradě škody za vyšetřovací vazbu,

15. zákon č. 89/1918 Sb., jímž se prozatímně mění některá ustanovení vojenského trestního řádu,

16. nařízení č. 101/1919 Ú. n., o vykonávání stopování okresními soudy,

17. zákon č. 263/1919 Sb., kterým se doplňuje trestní řád hledíc k výroku rozsudku o ztrátě práva volebního,

18. zákon č. 442/1919 Sb., o objektivních nálezech v řízení tiskovém,

19. zákon č. 1/1920 Sb., kterým se mění některá ustanovení trestního řádu č. 119/1873 ř. z. a zák. čl. XXXIII/1896,

2. zák. čl. XXXIII/1896, o soudním trestním řádu,

20. zákon č. 168/1922 Sb., kterým se částečně zrušuje zák. čl. LXIII/1912, o výjimečných opatřeních, a mění některá ustanovení o stanném právu,

21. zákon č. 4/1924 Sb., kterým se doplňuje § 393 trestního řádu č. 119/1873 ř. z.,

22. zákon č. 8/1924 Sb., o trestním řízení konaném podle trestního řádu zák. čl. XXXIII/1896 proti nepřítomným osobám,

23. zákon č. 73/1924 Sb., kterým se mění ustanovení trestních řádů o tom, kdo má právo být posluchačem veřejného hlavního líčení,

24. zákon č. 107/1927 Sb., jímž se mění některá ustanovení trestních řádů a zřizují soudní lékařské rady,

25. zákon č. 181/1927 Sb., o změně některých předpisů o vymáhání a zúčtování nákladů spojených s trestním řízením u soudů na Slovensku,

26. zákon č. 115/1937 Sb., o vojenském polním trestním řízení,

27. zákon č. 33/1940 Sl. z., kterým se zrušují porotní a kmetské soudy a přechodně upravují některé věci v oboru trestního soudnictví,

28. dekret presidenta republiky č. 62/1945 Sb., o úlevách v trestním řízení soudním,

29. dekret presidenta republiky č. 126/1945 Sb., o zvláštních nucených pracovních oddílech,

3. zák. čl. XXXIV/1897, kterým se uvádí v život soudní trestní řád,

30. dekret presidenta republiky č. 137/1945 Sb., o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční,

31. nařízení Slovenské národní rady č. 53/1945 Sb. SNR, o úpravě některých trestněprávních otázek souvisících s obnovením československého právního pořádku a o novelisaci některých ustanovení trestního práva procesního,

32. zákon č. 166/1946 Sb., jímž se mění a doplňují trestní řády,

33. zákon č. 226/1947 Sb., jímž se mění, doplňují a sjednocují některá ustanovení vojenských trestních řádů,

34. zákon č. 23/1948 Sb., o výkonu trestů postihujících majetek, uložených trestními soudy.

4. nařízení č. 26/1855 ř. z., jímž se vydává předpis pro výkon soudního ohledání mrtvol,

5. zák. čl. XLIII/1890, o vymáhání a účtování trestních nákladů vzniklých u soudů,

6. zák. čl. XVIII/1907, o změně a doplnění zák. čl. XXXIII/1896, o soudním trestním řádu,

7. zák. čl. XXXIII/1912, o vojenském trestním řádu,

8. zákon č. 131/1912 ř. z., o vojenském trestním řádu,

9. zákon č. 142/1912 ř. z., jímž se mění některá ustanovení trestního řádu,

Ministr spravedlnosti a ministr národní obrany se zmocňují, aby k provedení tohoto zákona vydali nařízení.

(1) Nižší vojenský soud vykonává soudní moc v senátě složeném z vojenského soudce jako předsedy a ze dvou soudců z lidu.

(2) Stanoví-li zákon na trestný čin, který je předmětem trestního stíhání, trest smrti, trest odnětí svobody na doživotí nebo trest dočasného odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje deset let, vykonává nižší vojenský soud soudní moc v senátě složeném ze dvou vojenských soudců, z nichž jeden předsedá, a ze tří soudců z lidu.

(3) Nižší polní soud vykonává soudní moc v senátě složeném z vojenského soudce jako předsedy a ze dvou soudců z lidu, pokud se nekoná řízení před jediným soudcem (§ 258 odst. 1).

(1) Vyšší vojenský soud vykonává soudní moc v senátě složeném ze dvou vojenských soudců, z nichž jeden předsedá, a ze tří soudců z lidu.

(2) Vyšší polní soud vykonává soudní moc v senátě složeném ze dvou vojenských soudců, z nichž jeden předsedá, a ze tří soudců z lidu.

Vojenští prokurátoři.

(1) Pravomoc vojenského prokurátora vykonává:

a) nižší vojenský prokurátor,

b) vyšší vojenský prokurátor,

c) nejvyšší vojenský prokurátor.

(2) Nižší vojenský prokurátor je podřízen vyššímu vojenskému prokurátoru a spolu s ním nejvyššímu vojenskému prokurátoru.

(3) V polním řízení vykonávají pravomoc nižšího vojenského prokurátora nižší polní prokurátoři a pravomoc vyššího vojenského prokurátora vyšší polní prokurátoři.

(4) Polní prokurátor je podřízen veliteli, u kterého je zřízen polní soud, u něhož je činný.

Sídla vojenských prokurátorů.

(1) Sídlo nejvyššího vojenského prokurátora je shodné se sídlem nejvyššího vojenského soudu.

(2) Sídla nižších a vyšších vojenských prokurátorů stanoví ministr národní obrany zpravidla shodně se sídly nižších a vyšších vojenských soudů.

(3) Velitel, u něhož je polní soud zřízen, určuje stanoviště polního prokurátora činného u tohoto soudu.

Přechodná a zrušovací ustanovení.

Zákon č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví, se mění takto:

1. § 120 zní:

„Dozor nad vězeňskými ústavy.

Dozor nad trestním ústavem a nad krajskou soudní věznicí vykonává krajský prokurátor, v jehož obvodu je ústav nebo věznice. Dozor nad okresní soudní věznicí vykonává okresní prokurátor, v jehož obvodu je věznice.“

2. Ustanovení § 3 odst. 2 věta druhá, §§ 64 až 116 a § 136 se zrušují.